Vzpomínky jednoho absolventa (není vyloučeno, že i širšího počtu....) z JSŠ / SVVŠ ve Šternberku
Chronologicky : 1960/61 – Jedenáctiletá střední škola – třída 9.A
1961/62 – Střední všeobecně-vzdělávací škola - třída II.A
1962/63 - Střední všeobecně-vzdělávací škola - třída III.A
Když jsem byl požádán při mém nedávném rozhovoru na současném šternberském Gymnasiu o osobní vzpomínku na léta z „naší“ jedenáctiletky (od 10.třídy již SVVŠ), uvažoval jsem, zda budu schopný něčím takovým přispět – jednak pro širší veřejnost do almanachu, jednak pro vzpomínání mých spolužáků z let 1960-1963 a jako poslední záměr uvedení trošky historické pravdy pro možnost představy a uvažování hlavně těch mladších ročníků .Vše ze života jednoho z předchůdců – nejprve žáka a od května roku 1963 již absolventa i jejich „ Alma Mater“. Výsledek mého zvažování předkládám na posouzení…
Doufám, že případné nedostatky mého pokusu o takový příspěvek budou čtenáři moci tolerovat – nejsem totiž rodem spisovatel. Po jistém uvažování mi začátek „tvorby“ nakonec určilo místo mého dlouhodobého stálého bydliště – jsem jedním z absolventů školy, žijících v jiném státu. Protože se jedná o „zahraničí“, konkrétně o Žilinu na Slovensku - prakticky již od roku 1969 – pokusím se z dálky mé vzpomínky spojit s tím, co nám kdysi od začátku našeho vzdělávání bylo vyučujícími zdůrazňováno a vštěpováno na základní škole a podobně i na šternberské SVVŠ. Myslím tím osobní vztah k mateřskému jazyku, zemi a místu, kde jsme se narodili, prožívali mládí, případně se „trápili“ se svými sourozenci – hlavně však s podporou rodičovskou žili do doby , než jsme „odlétli z hnízda“... Ve shrnutí to asi vyznívá pro dnešní „globální“ generaci nezvykle – ale to vše najdeme v úvodní otázce i textu více jak jedno století velmi známé národní písně, spojené se jmény Fr.Škroupa a J.K.Tyla.
Začal bych prostředím školním. Z osmileté školy v Bohuňovicích jsem se ve šk.roce 1960/61 ocitl ve třídě současně s 39-ti spolužáky - větším počtem „šternberáků“ i několika podobných „venkovanů“ ze Štarnova, Hraničních Petrovic, Moravské Húzové,Hlušovic, Mladějovic – podobně jako tří „vyplašených“ z Bohuňovic. Po určité době „otrkávání“ jak s novými spolužáky, tak i vyučujícími a jejich požadavky – jež nám někdy způsobily poněkud těžší hlavu – jsme se přece jen všichni spolu dali skoro jedním směrem do dalšího vzdělávání. Proč „skoro“? Vyskytly se někdy situace, kdy zápasení se zmíněnými požadavky našich vyučujících přinášelo - občas - také výsledky v podobě „stoliček či koulí“ v žákovské knížce. Pokud se kritická známka objevila i na pololetním vysvědčení – byla nám poskytnuta možnost nápravy do konce školního roku... což jsme pochopitelně a rádi také využívali. A dnes - domnívám se, že i s laskavým pochopením profesorů pro naše osobní otázky mládí, kterých jsme v době dospívání a věku 14-18 let měli někdy dost - což také mohlo způsobit různě veliké zmatky v našich hlavách a mělo jistě i vliv na naše jednání a vystupování.
Nedávno jsem si prohlížel předchozí almanach z r.1995 - vzpomínky prof.Hornišera, působícího však na škole až od roku 1963, kdy jsem já již absolvoval. Osobně jsem ho neznal – mohl bych tedy možná litovat ( pravděpodobně i nejen já) kvality a šíře jeho působení na škole . Každý člověk má ale své osobní prožitky, vzpomínky, někdy tajné komnaty – a tak i já vzpomínám méně na ty horší situace (i když tenkrát to mohla být relativita mého osobního hodnocení), více na chvíle člověku příjemnější.
Litoval jsem například, že jsem se nezúčastnil lyžařského zájezdu – vím jen ,že krátce po něm následovaly složitější debaty ohledně mravů mezi spolužáky, v ředitelně i profesorském sboru.Na zemákové brigády na blízkých JZD / pro mladší – zemědělských družstvech/ jsme snad brblali všichni (i učitelé...), přesto to však byl trochu oddech od našich školních povinností. Přece jen nějaké poznatky o obrábění a vlastnostech kovů při „spojení školy s praxí v budíkárně“(Chronotechna) jsem v životě využil (např.správný způsob broušení soustružnických nožů a vrtáků, řezání závitů či jiné „kumšty“). Z Chronotechny mám ještě jednu vzpomínku – po jednom z pondělních nástupů v 10.30 na praxi mě nečekaně museli už v 11.00 odvézt do nemocnice a odpoledne jsem už stoprocentně a určitě nebyl vlastníkem slepého střeva ! - jenom večer po deváté se mi strašně točila hlava z narkozy....Dále bych doplnil – strašně nerad jsem se oblékal do kostýmu šlechtice s kloboukem na hlavě do historického (prvního) majálesového průvodu v r. 1962. Dokonce jsem byl velmi rád, když jsem si krátce předtím bolestivě poranil ruku a ta musela jít do sádry- přesto se tenkrát třídní profesor nedal obměkčit a musel jsem se průvodu zúčastnit i s tou sádrou....Dnes jsem se našel v archivním snímku z almanachu k 70.výročí – a už jen rád vzpomínám a neprotestuji! Takže klasika : všechno zlé...je k něčemu dobré! Pokud se týká našeho ducha studentského a zásobení /nejen/ naší třídy zábavou, o to se postarali členové „Satirklubu“ – organizační duše třídy Maruna, Lída, Zdenka, Vlasta... , připomínám si Kájovu parodii „Písně o mušli“, Laďova „Chlapečka s balonem na procházce“...na slovní „hlášky“ dalších podpůrných „elementů“ tohoto seskupení . Všichni by měli být pro nás rozeznatelní – i bez vyjmenování - v těchto řádcích... Naše muzikálnost se projevovala obvykle v kolektivním podání, přičemž bohatou inspirací byly jednoznačně v té době nejpopulárnější písničky Jiřího Suchého+Šlitra z dnes již 50-tiletého SEMAFORU (Včera neděle byla, Život je pro mne obnošená vesta , Tulipán, Plavu si ani nevím jak,Stará žlůva …) a také Waldy Matušky (Jó třešně zrály, Růže z Texasu, Zuzana a mnoho dalších) - jmenovce toť našeho excelentního „klávesáka“ Emila .
Ale mám ještě další vzpomínku - pro náš věk velmi pěknou – takovou, kterou současná generace již málokdy zažije. Na jejím začátku vzpomenu jen tři slova – Starci na chmelu. Účastníci - středoškoláci z gymnasií, resp.průmyslovek z Olomouce, Šternberka a Uničova, událo se roku 1962 v jedné vesnici poblíž Žatce a poblíž řeky Ohře , ráno brzo vstávání, umýt se rychle u studny, posnídat a hromadný odvoz traktorem nebo koňmo na chmelnici, návrat - až jsme měli natrhaných dost věrtelů, někdy zmoknutí - jindy zase připečení sluncem, oběd přímo na chmelnicích do „ešusů“, večerní koupání v pěkné zátočině Ohře , ubytování na poschoďových železných postelích s tvrdými,nefalšovanými slamníky pod zády po 15-20 studentech, nědy nám pršelo skrze děravou střechu na hlavu, 1x týdně kultura na dvoře velkého statku - pojízdné kino na skříňové vé3esce (mimochodem – právě ty Starce na chmelu jsme tam viděli premiérově!!! – potom v životě ještě vícekrát, protože děj filmu se nás přímo bytostně dotýkal a Vladimír Pucholt v hlavní roli byl vynikající) , večerní hromadné (anebo párové) procházky po vesnici (nebo za...), s kytarou a zpěvem (tenkrát právě letěla : Ospalá jde ulicí, nezbaví se lásky pout....lidé o ní říkají, že je v lásce nevěrná... z čehož vyplynulo zkrátka : byla to přece jen nádherná Dajána !!! ), na závěr brigády pak vynikající slavnost „dočesná“ v Žatci a návrat do Olomouce zvláštním vlakem, s vagony vyzdobenými velkými i menšími chmelovými věnci i celými větvemi. Myslím, že takové zážitky dnes středoškolákům mohou chybět- i když se někteří mladíci (ce) dnes dokáží přihlásit sami na takovou brigádu, aby osobně zažili neopakovatelnou atmosféru.
Mohu-li se vyjádřit k sobě samému : zážitky jsem měl i při dojíždění vlakem do školy. Mou typickou vlastností ( asi zděděnou po tatínkovi) bylo dobíhat na poslední chvíli. Ne jednou jsem naskakoval zezadu do vlakové soupravy, aby mě výpravčí od kanceláře ČSD nestavěl. Jezdily tenkrát tzv. „dřeváky“ , s nástupní plošinou a zaklápěcí železnou závorou. Jednou – v tuhé zimě – zaúřadoval zákon schválnosti , který mě dosti tvrdě přesvědčil o své platnosti : jako poslední jel „modernější“ vagon – jen s dveřmi uzavřenými. Podařilo se mi zezadu naskočit na stupátko, ale dveře byly zevnitř zamrznuté ! A tak jsem až do Štarnova za mrazu kolem -15°C musel vydržet na stupátku – po zastavení vlaku jsem skoro zmrznutý oběhl konec vagonu, rychle nastoupil předními dveřmi a rozmrazoval se celou cestu až do Šternberka a teprve ve škole jsem se dostal do normálního „provozního stavu“ (tenkrát jsme byli v budově současné základníškoly před kinem).
Kapitola další : nerad bych se nevhodně dotkl vyučujících a jejich zájmových předmětů – možná všechny nevzpomenu, možná také můj pohled bude odlišný od jiných absolventů školy, jiných rodičů či jiných spoluobčanů , přesto alespoň uvádím z mých vzpomínek : třídního prof. Rostislava Lopraise s jeho fyzikou a také chemií- jednoznačně demonstrovanou třemi nezapomenutelnými laboratorními zkumavkami v náprsní kapse bílého laboratorního pláště... Význam znalosti němčiny nám neustále zdůrazňoval prof. Evžen Müller – když už se rozčilil nad skloňováním nějakého „znalce“ – to už muselo být hodně přes jeho zvyklosti ! O něm jsem se později dozvěděl, že přežil za II.světové války pobyt v koncentračním táboře, přispěl velkým podílem na obnovu chodu gymnasia a že jeho rodinná linka procházela i Bohuňovicemi. U druhé části spolužáků pak také dost rázně vyžadoval u tabule různá anglická plusquamperfekta prof.Jaroslav Křenek ( jinak sympatický rodák z Valašska..), moc jsme je všichni ( my neangličtináři) litovali. Nu a latinu pro nadějné zájemce o doktořinu či veterinu přednášel prof. Jiří Kočí ( já jsem latinsky znal – a to i dodnes - pouze Pater noster, naštěstí o doktořinu v budoucnu jsem zájem neměl a jak moje osobní kontakty s touto oblastí podnes dosvědčují – lépe jest se vyhýbati . Což se však také nedá někdy plně uskutečnit.....
S prof. Miladkou Béňovou jsme si i po mnoha letech zavzpomínali v Brodku u Přerova při náhodném setkání na její trápení s námi při hodinách češtiny a literatury. „ Ja k Vam pišu – čevo že bolje?“ - také na tuto Puškinovu báseň nezapomenu dodnes z citového přednesu naší mladé „smutné děvy Taťány“- ruštinářky Dobromily Výkrutové (druhá skupina si báseň musela vyslechnout od - také juniora – Vladimíra Šimka ). Zažili jsme i prof. Oldřicha Virága (..tož šohaju-koncentruj se! - co mi povíš o krásnoočku zeleném....) na hodinách biologie, jistá dávka obav se u vícero z nás objevovala na hodinách dějepisu – vyučoval ho totiž sám ředitel školy Mir.Sýkora a stejně tomu tak bylo, když suploval češtinu – klepali jsme se tenkrát skoro všichni, snad až na dvě spolužačky... Když jsem se ve III.ročníku přihlásil na vojenské spojovací učiliště spolu s dalšími dvěma spolužáky – vyslechl jsem si od tělocvikáře Břeti Vodičky výrok – na základě jeho zkušeností z mých výkonů (připouštím, že na laně se mi dalo skutečně těžce dosáhnout jeho horního konce pod traverzou, také ve fotbalu jsem příliš neexceloval....což byl úplně nonsens pro sportovce jeho zaměření) , že ze mne voják nebude ! (měl pravdu- zbývající dva spolužáci Laďa a Jarda - nastoupili do armády, já jsem musel najít jinou cestu do života...). Totiž – těsně před přijímačkami mě chytila nenormální horečka, na cestu mi píchl doktor kalciovku, pár dní jsem proležel na vojenské marodce v Novom Meste nad Váhom (léčený univerzálním Acylpyrinem!) a u Československé lidové armády jsem na dodatečném pohovoru neuspěl - paradoxně navíc ještě pro neznalost(!!!) gramatiky českého jazyka, ověřovanou slovensky hovořícím poručíkem! Tato situace mi ještě po letech připomínala Škvoreckého Tankový prapor... Další předmět -deskriptivní geometrii – tu jsem si dokonce prohluboval v zájmovém kroužku u tehdy také začínajícího prof.Josefa Srovnala (dnes by asi mohl ještě působit na Palackého univerzitě v Olomouci). Dále do hloubky jsem nepokračoval – ale její zákonitosti uplatňuji stále v oblasti amatérské výtvarné fotografie – takže: děkuji i Vám za vědění !.
A skoro na závěr se mi objevuje postavou menší prof.Jaroslav Kolář, u zkušební komise (u tabule) usměrňující můj výkon s trojčlenkou (byljsem na 100% přesvědčen, že ji ovládám) - takticky jsem ale v té chvíli ustoupil od dalšího sporu před komisí a tak jsem zmaturoval....Pro mne byl zjevem podobným herci Františku Smolíkovi s jeho „vyšším principem mravnosti“ ve vztahu ke studentům i k životu - jako klasický středoškolský pan profesor .
P.S.1 ........... a ještě si vzpomínám na taneční kurzy v Odboráku (později PRIMKA), ráznou paní Fialovou - její dozor na slušné oblečení , vystupování tanečních párů a dodržování dobrých mravů nejen v tanečních ,ale i na následujích nedělních „čajích o páté“. K nim se váže ještě také jedna dosti známá a nezapomenutelná melodie v podání tehdejší velmi oblíbené a na společenské a taneční akce zvané hudební skupiny RYTMUS 5, spojené později i se jménem dobrého muzikanta a prof.Miroslava Aberleho. Učili jsem se tehdy (na podzim r.1962) kromě klasiky (polka, valčík , waltz, slowfox, foxtrot, mazurka) i „modernu“- twist, rumba,samba, čača,charleston, také jive a lenivé blues! Bezpochyby přesný název, jistě i melodii zná pan kapelník velmi dobře! Začíná totiž slovem ČAS - a dál už pokračuje : Čas je běžec s dlouhým krokem – chvíli pokoj nedá si, čas – ten bere všechno skokem – za každého počasí... čas se nikdy nezastaví, čas nám , pane , myje hlavy – stříbrem na vlasy.........Rád si ono „ploužení po parketě“se spolužačkou připomínám, zazpívám si ta slova i dnes - také za ně děkuji. A v roce 1963 nám již do uší zněly další nové skladby věhlasné anglické skupiny BEATLES! Snad si na tuto hudební připomínku vzpomenou i další bývalí spolužáci ...
P.S.2 .... a před očima se ještě vynořil poslední den v naší třídě – sedící celá třída III.A - po maturitách (...možno to bylo i ráno po pomaturitním večírku ve Šternberském dvoře) a vážný výrok třídního učitele : „...podívejte se kolem sebe a vězte, že takto společně se již v životě nikdy nesejdete !“... Zřejmě dlouholetá zkušenost – pro nás v ten den ještě podivná – mu přikázala pronést tato skutečně pravdivá slova ....!
Tolik tedy mé vzpomínky na léta studentská , prožitá na jedenáctiletce ve Šternberku.
Pro mé další vzdělávání i pro společenskou existenci osobní znamenaly získané vědomosti možnost pokračovat dál - někdy s menší námahou, někdy s větším úsilím jsem je musel doplňovat podle jiných nebo novějších nároků vysokoškolského či jiného doplňujícího studia. Líto je mi, že k podstatnému uplatňování studovaných cizích jazyků došlo až v našich pozdních produktivních letech. Platí však stále , že doplňování nových poznatků se člověk vůbec nikdy nevyhne, předtím také , že na nějakém základu musí začínat ! Základ mi tři roky studia na šternberské jedenáctiletce (dnes opět Gymnasia) poskytly, další pokračování už bylo plně závislé na mém zájmu, snaze a souběžně ovlivněné mými schopnostmi a (ne)možnostmi společnosti.
Kapitolou zcela samostatnou - přitom obsahem předurčenou na jinou chvíli, delší povídání a hodnocení – jsou zážitky a pocity z existence absolventa českých škol, žijícího na Slovensku. Z ní pro tento almanach připomínám jen to nejpodstatnější z úvodních slov mého příspěvku : cením si vzdělání v jazyku mateřském, jeho dobrá znalost mi usnadnila přístup k jiné řeči, kulturám a státům. Prostřednictvím a s pomocí mých učitelů jsem získal schopnost žít i jinde – poznávat nové země, komunikovat s lidmi ,prožívat někdy i část jejich životů -současně však - stále ! - nezapomínat na rodnou řeč, místo a zem - odkud pocházím....
V předcházejících vzpomínkách jsem něco možná vynechal - doufám však, že to jsou údaje doplnitelné. Na léta prožitá ve středoškolských lavicích nevzpomínám ve zlém, také se spolužáky se upřímně rád občas setkávám a pokud jsem ještě zastihl – i s bývalými vyučujícími, které jsme za dob našeho studia museli oslovovat (a předtím již na osmiletce)
„ soudruhu učiteli“ a přitom nechápali, proč jsou právě oni našimi „sou-druhy“ ...
Mým tehdejším panům učitelům děkuji za jejich snahu i pochopení – i když už více z nich dnes není mezi námi. Ani s některými spolužáky a spolužačkami si dnes již nemohu více společně popovídat . Latiníci říkají obvykle : Memento mori ! Mně bylo dopřáno dožít se a tak Jitko, Laďo, Hanko, Ludvo, ...kdo ještě ???...- to se snad dozvím letos v září - Vám všem posílám tímto způsobem do již společné poštovní schránky pozdravení a vzpomínám...
... a někdy také na shledanou - jak nám všem naznačují slova z našeho vzpomínkového blues...
V Žilině, 23.června 2010
Svatopluk Pach , matur.ročník 1963
Zpět na předchozí stranu
